Ústavní žaloba na prezidenta jako zkouška charakteru poslanců

02. 08. 2019 — Ve středu 24. 7. schválil Senát návrh ústavní žaloby na prezidenta Miloše Zemana. Ústavní žaloba na prezidenta republiky je mimořádný prostředek, který se používá jen ve zcela výjimečných případech. V polistopadové historii byl použit zatím jen jednou po vyhlášení amnestie prezidentem Václavem Klausem v roce 2013. Jedná se tedy o mechanismus, který bývá v české politice využíván ojediněle a jen po pečlivém zvážení a na základě skutečně problematických skutků.

Současný návrh ústavní žaloby vznikl v Klubu pro liberální demokracii - Senátor 21, který v Senátu sdružuje nezávislé osobnosti a jeho členy jsou i senátoři zvolení s podporou Pirátů. Skutečnost, že se nejmenšímu senátorskému klubu podařilo připravit návrh žaloby, který v Senátu podpořilo 48 senátorů z téměř všech senátorských klubů, je už sama o sobě signálem, že chování prezidenta zřejmě nebude úplně v pořádku. Ústavní žaloba totiž není běžným nástrojem politického soupeření, je pojistkou dělby moci a dodržování ústavního pořádku ve státě.

Já osobně se zdráhám posuzovat, zdali prezident Zeman Ústavu dodržuje, nebo ji porušuje. Jsem toho názoru, že na tuto otázku by měl odpovědět Ústavní soud. Přesto se teď debata o Zemanově případném porušování Ústavy bude odehrávat spíše v politické rovině místo té právní, neboť s návrhem žaloby musí vyslovit souhlas i Poslanecká sněmovna. Ta musí předkládaný návrh schválit ústavní většinou, tedy počtem 120 hlasů.

Senát tak dal poslancům příležitost ukázat, nakolik jim záleží na Ústavě a jejím dodržování. Pokud se poslanci budou rozhodovat jen na základě své politické spřízněnosti, nemá žaloba ve Sněmovně naději na úspěch. Vládní ANO je vůči prezidentovi až extrémně servilní, což lze dobře vidět na zdrženlivosti až zbabělosti premiéra Babiše, který kvůli výměně ministra kultury nedokázal na prezidenta podat kompetenční žalobu, čímž paradoxně dost možná pomohl schválení návrhu žaloby v Senátu. ČSSD se chová čím dál více chaoticky a nepředvídatelně (někteří její senátoři žalobu podpořili), přesto se ale zřejmě bude snažit udržet se ve vládě a z toho důvodu žalobu nepodpoří. Od poslanců KSČM a SPD, kteří jsou velkými prezidentovými příznivci, se pak objektivní a racionální přístup očekávat opravdu nedá.

Na první pohled to tedy vypadá, že v této zkoušce osobní morálky a integrity poslanci a Poslanecká sněmovna jako celek kvůli malichernému politikaření opět selžou. Považuji to za velkou chybu, protože smysl žaloby nespatřuji v případném potrestání Miloše Zemana, nýbrž v nastavení mantinelů pro výkon prezidentského mandátu. Myslím si, že kontroverzních kroků učinil prezident Zeman celou řadu. Je proto vhodné, aby se k podezření na možné porušování Ústavy vyjádřil právě Ústavní soud.

Z toho důvodu jsem se rozhodl, že návrh ústavní žaloby v Poslanecké sněmovně podpořím. Ne proto, že bych měl neochvějnou jistotu v to, že ji prezident porušuje. Ale proto, že mám pochyby o tom, jestli ji dodržuje. A myslím si, že občané stejně jako politici by měli vědět, jestli skutečně přímo volený prezident má tak silný mandát, že si může dovolit odmítat demise předsedů a členů vlád. Že může udržovat při moci vlády bez důvěry Poslanecké sněmovny. Že může odmítat nominanty na ministry a nad rámec svých pravomocí zasahovat do personálního složení vlády. Že může zpochybňovat zpravodajské služby a další složky státu (jako třeba NÚKIB během skandálu čínských firem Huawei a ZTE).

Na tyto otázky si odpověď zasloužíme. Nejde proto o “pomstu neúspěšných prezidentských kandidátů”, jak se o žalobě vyjadřují prezident a jeho mluvčí. Jde o hledání pravdy, na které v politice nesmíme rezignovat.

Odkazy