Svízel financování české vědy

10. 02. 2019 — Vědecký výzkum je nesmírně důležitý. Na tomto výroku se jako na jednom z mála shodnou zástupci všech politických stran. V debatách na toto téma se vždy předhánějí v tom, kdo dá více najevo, že mu záleží na “svaté trojici” - výzkumu, vývoji a inovacích. Přes veškerá ujišťování však česká věda nadále trpí a nevyužívá svůj plný potenciál, především z důvodu faktického podfinancování. Jak je to možné, když se všichni politici dokáží shodnout na tom, že je pro nás věda důležitá?

Na nedostatečném a často i nehospodárném financování české vědy se projevuje více faktorů, ty nejvýznamnější lze však shrnout poměrně snadno:

  1. Poměr institucionálního a účelového financování: Nevhodný poměr mezi institucionálním (podpora výzkumu propočítávaná podle metodiky hodnocení výzkumných organizací) a účelovým (programy, granty a zakázky na výzkum a vývoj) financováním často narušuje průběh dlouhodobého výzkumu. Bez funkčního a dlouhodobého financování výzkumných pracovišť je totiž značný problém s udržením kvalitních týmu a s rozvíjením kvalit vědeckých pracovníků. Instituce typu vysokých škol potřebují kombinovat svou badatelskou činnost s akademickou. Takové propojení je ostatně velmi logické, přesto současné nastavení grantů této kombinaci brání. Samozřejmou součástí činností výzkumných instituci typu AV ČR by měly být strategicky zaměřené výzkumy, naprostá většina grantově podporovaných projektu má přitom omezenou dobu řešení pod pět let. Účelové financování v krátkodobém horizontu může podpořit iniciativu a dravost badatelských institucí, je však třeba zlomit trend, kdy začíná převládat nad institucionálním. Pak se totiž z celého českého výzkumu stává jen soutěž o granty a na skutečně vědecké bádání už moc prostředků nezbývá. V takovém prostředí je pak nemožné k výzkumné činnosti přistupovat s jasným strategickým rámcem, který je zapotřebí.
  2. Růst administrativní zátěže: Příprava projektu pro grantovou agenturu vyžaduje desítky, v případě velkých projektů až stovky hodin náročné a odborné práce, která ale nemá žádný reálný přínos pro samotný výzkum. Zároveň se jedná o práci, která bude ve většině případů naprosto marná (úspěšnost projektů není ani padesát procent). Je zcela absurdní, že se výzkumníci musí vždy na několik měsíců v roce proměnit na úředníky, aby vůbec mohli podat žádost o prostředky na svou výzkumnou činnost.
  3. Údajný konkurenční přínos: Převaha projektového financování měla do výzkumu přinést konkurenci a umožnit, aby se v dříve zkostnatělém prostředí prosadila nová inovativní řešení. Fakticky se grantové přihlášky posuzují stále více podle dosavadního odborného kurikula badatele a podle jeho zkušeností s předchozím řešením projektu. Jinými slovy tak grantová soutěž přispívá spíše ke konzervování současného stavu a potlačení případných badatelských inovací. Dostavil se tak zcela opačný efekt, než jaký byl zamýšlen. Místo otevření vědeckého prostředí dochází k jeho uzavírání. To v situaci, kdy se soutěží o podporu projektu z jediného zdroje (státní rozpočet), spěje k tomu, že se takzvaná konkurence příliš snadno mění v korupci. Toto nastavení vede k podpoře nikoliv těch, kdo obstojí v badatelské konkurenci, nýbrž těch, kdo prokáží nejlepší schopnost získat grant.

Zvláštní problém TAČR Projekty podpořené Technologickou agenturou České republiky suplují poměrně často to, co by měly řešit zakázky ministerstev, krajů a dalších centrálních institucí. A nejen v programu BeTa, ve kterém se tento stav přímo vyžaduje. To ale znamená, že řešení jsou hůře zaměřená, než by byla, kdyby příslušná instituce přesně specifikovala své požadavky.

Do problému financování českého výzkumu se též výrazně promítá i jeho hodnocení, které se zpravidla odvíjí od tištěných článků nebo vydaných publikací. Na tyto vědecké publikace se pak pochopitelně vztahují autorská práva, případně přímo patentové ochrany. Často se tak vytrácí cenné informace, například detailní data z měření. Daleko lepším a smysluplnějším přístupem by bylo ucelené a volné zveřejňování výsledků výzkumu, které by pak umožňovalo mnohem důkladnější a různorodější metriky hodnocení. Nadějné projekty, které kvůli špatně nastavené grantové politice neuspěly v závodech o peníze, by tak nemusely být odsouzeny k úplnému zániku.

Problémy s financováním a hodnocením českého výzkumu lze dobře ukázat na nejčerstvějším případu, kdy vláda zastavila peníze pro třináct vědeckých center. Kvůli špatným politickým rozhodnutím, nevhodným metodikám hodnocení a až fanatické snaze o projektové řízení vědeckého výzkumu tak česká věda opět naráží na překážku pokroku v podobě ignorace vrcholných politických představitelů.