Greendeal

Green Deal je v Česku oblíbeným terčem populistů. Můj pohled je opačný – jako dlouhodobá strategie dává z ekologického i ekonomického hlediska naprostý smysl a přišel spíše pozdě. Vlastně by se měl jmenovat spíše Independent Deal. Skutečným problémem totiž není myšlenka evropské nezávislosti, ale zpackaná národní implementace, která nahrává lobbistům. Pojďme se na téma podívat bez emocí, s pomocí dat a selského rozumu.

Motivace pro Green Deal🔗

Nejdřív si povězme, jaké jsou motivace pro zahájení programu Green Deal.

Ekologická motivace🔗

Máme jen jednu planetu, na které žijeme, a pokud ji zničíme, tak nemáme kam odejít. Samozřejmě, můžeme se dohadovat o přesných číslech a trvalosti některých efektů, ale vliv člověka je bezesporný (výborně to zpracovávají např. Fakta o klimatu).

Důležité je uvědomit si, že zásadní problém není, zda teplota v Praze vzroste o 1,5 °C. My a další bohaté státy se s tím vypořádáme. Bude to stát peníze (jak stát, tak jednotlivce), ale vypořádáme se. Opravdové problémy vidím dva:

1. Jsou místa, která se stanou naprosto neobyvatelná. Silnější klimatizace jim nepomůže. Teplota bude taková, že fyzicky nepůjde přežít, nebude voda, nebudou možnosti zemědělské produkce. Z extrémně osídlených míst se jedná o indický subkontinent a části Afriky. A co udělají lidé v takových podmínkách? Budou migrovat někam, kde je klima snesitelnější - třeba k nám. Bavíme se o více jak miliardě lidí (například Institute for Economics and Peace odhaduje, že do roku 2050 by mohlo být až 1,2 miliardy lidí nuceno opustit domovy kvůli ekologickým hrozbám).
2. Výkyvy v počasí: jak jsme si všichni mohli všimnout, tak změny klimatu s sebou nesou i extrémy. Průměrná teplota se zvyšuje, ale lokálně může být extrémnější zima. Či se může v ČR objevit tornádo. To asi nikdo z nás nepokládá za běžné počasí pro náš region.

Oba tyto problémy vedou k velkým výzvám. Pro stát i jednotlivce to bude znamenat větší náklady. Ekologie tu není jen o ochraně přírody, ale o ochraně nás samých a ochraně před naprosto nepřiměřenými náklady. Pojďme si říci jen pár věcí, které budou dražší: klimatizace bude třeba čím dál častěji, voda bude dražší a méně dostupná, tím se prodraží zemědělství a potravinářství, plošné požáry (jako byl ten v Hřensku v roce 2022).

Ekonomická motivace🔗

EU má mnoho předností. Je zde liberální demokracie, příjemné klima, je bohatá (včetně vlastního kapitálu), technologicky pokročilá, má silné industriálně-hospodářské zázemí, ale má jednu ohromnou slabinu. Na počet obyvatel nemá příliš mnoho nerostného bohatství. Jistě, třeba v Severním moři ano, ale to je spíš výjimka. Některé zdroje se již vytěžily v historii, jiné tu nikdy nebyly a některé těžby nechceme z ekologických či ekonomických důvodů. Pro představu: podle dostupných dat o těžbě ropy celá Evropská unie dnes těží méně než 1 milion barelů ropy denně. Oproti tomu Spojené státy těží víc jak 13 milionů barelů a země Blízkého východu okolo 30 milionů barelů denně. Propastný rozdíl v soběstačnosti je tak naprosto zřejmý.

Pokud má být EU světový hráč, tak se samozřejmě se svými slabinami musí vypořádat. A zde je velmi jednoduchá úvaha: „Jsme závislí na dovozu fosilních paliv, co kdybychom radši použili něco, co můžeme vytvářet sami.“ Navíc je tu jedna naprostá samozřejmost – fosilní paliva jednou dojdou. I kdybychom byli jako Blízký východ a měli jich nadbytek, není nejlepší dlouhodobou strategií je prostě jen vytěžit a spotřebovat. Tato závislost nás navíc stojí obrovské peníze – Evropská unie každoročně zaplatí za dovoz fosilních paliv stovky miliard eur (v krizovém roce 2022 to bylo dokonce přes 600 miliard eur), které pak chybí v domácí ekonomice. Do roku 2022 to byla spíše teorie, ale válka na Ukrajině nám názorně ukázala problém dodavatelských řetězců. Stejně tak v době psaní tohoto článku se nelze plavit Hormuzským kanálem a v oběhu je o dost méně ropy a plynu. Ale nemusí to být jen válka. V roce 2021 byly dodávky narušeny lodí Ever Given, která zablokovala Suezský kanál. Příště může být problém (útok) na navigační systém, a to může ochromit dopravu. Prostě globalizace funguje, jen pokud je plynulý transport zboží. Outsourcovat kritické věci vede k nesoběstačnosti. Kromě paliv jsme to viděli za covidu, kdy nám chyběly primitivní pomůcky – roušky, ale neuměli jsme je ve velkém vyrobit lokálně.

Důležité je, že na takové události musíme být připraveni. Koneckonců u ropy a plynu je běžné, že si státy dělají rezervu (u nás na 90 dní). Ale musíme si uvědomit, že výpadek základních surovin a zboží nevede jen k absenci té komodity, ale může vést k zastavení průmyslu, prodražení dopravy či dokonce nemožnosti v zimě vytopit obydlí. Proto je nanejvýš rozumné nebýt masivně závislý na tom, že roušky přijedou z druhé strany světa či palivo dorazí včas a v očekávané ceně.

Další velkou výhodou je, že pokud například místo dovozu fosilních paliv budujeme udržitelné zdroje, ve mnohem větší míře tím zaměstnáváme lidi přímo v Evropě. Sektor obnovitelných zdrojů v EU už nyní zaměstnává okolo 1,6 milionu lidí a očekává se, že do roku 2030 jen samotný solární průmysl překročí hranici 1 milionu pracovních míst. Třeba průmyslová větrná elektrárna se zde vyrábí, instaluje a udržuje. Zajímavé je i srovnání s jádrem – ačkoliv jaderná elektrárna vyžaduje obrovské investice a velké množství pracovníků, často jde o úzce profilované a vysoce specializované experty (nezřídka ze zahraničí). Běžný člověk v regionu spíše dostane práci na instalaci a údržbě lokálního větrníku či solárního parku, o které se starají lokální firmy. U fosilních paliv je to pak úplně zřejmé: když nám tanker přiveze ropu, práce a zisky spojené s těžbou už zůstaly jinde.

Tato strategická nezávislost se navíc přímo propisuje do peněženek koncových spotřebitelů, protože geopolitické výkyvy na trhu s palivy vždy nakonec zaplatí běžní lidé. Nedávno si Česko zažilo zastropování koncových cen pohonných hmot. Bylo vidět, že některé čerpací stanice prostě situace hodně využily. Výhodou elektromobilu a vlastní elektřiny je, že veřejné dobíjení přímo soutěží s domácím. Pokud budou ceny rychlonabíjení levné, tak na dálnici nabiji plnou. Pokud budou přestřelené, tak dobiju jen trochu a pak znovu dobíjím doma. Z této lokální konkurence a částečné soběstačnosti těží přímo spotřebitel.

Co je Green Deal?🔗

Zde si dovolím odcitovat Wikipedii:

Jde o komplexní balík opatření, který se dotýká všech oblastí hospodářství. Obsahuje plán s vyhodnocenými dopady, jehož cílem je snížit emise skleníkových plynů EU do roku 2030 o 55 % ve srovnání s rokem 1990. Konkrétní kroky jsou pak v následných smlouvách: Klimatický zákon (2021) a Fit for 55 (2023). Hlavním cílem dohody je dosáhnout klimatické neutrality EU do roku 2050. Zelená dohoda pro Evropu je strategický, právně nezávazný dokument, je však prováděna právně závaznými legislativními dokumenty v rámci balíčku Fit for 55. U jednotlivých členských států se mohou cíle snížení emisí skleníkových plynů lišit. Strategie se dotýká všech sektorů hospodářství, zabývá se také obnovou biodiverzity, ochranou ovzduší a životního prostředí všeobecně.

Jedná se o strategii, nikoliv přesné nařízení opatření pro jednotlivé členské země. Čili samotný boj proti Green Dealu moc smyslu nedává – drtivá většina odpůrců bojuje s jednotlivými implementacemi. Jenže ty nejsou tak vhodné pro kritiku, protože jsou specifické a jejich kritika by stála mnohem větší úsilí a byla by snadno rozporovatelná.

Problém není strategie, ale implementace🔗

Ukažme si to přímo na české realitě. Jedním z příkladů, kdy při implementaci jdeme z extrému do extrému, jsou soláry. Nejdřív máme prolobbovanou naprosto nefér podporu solárních parků, která vytvoří solární barony. Abychom o pár let později brojili proti bezemisní výrobě elektřiny. Přitom kompromis není až tak složitý. Systém, kdy máme emisní povolenky (platby za ekologické externality) a z těch se financují dotace pro širokou veřejnost, není bezchybný, ale dává smysl. Důležité je, že řešení není průlomový technologický objev ani geniální myšlenka, ale poměrně přímočaré popsání problému a jeho možných řešení. Problém jsou emise, řešení je více bezemisní výroby.

Ono obecně velmi často problémy řeší dobře EU, ale u nás se to pokazí implementací (čistě národní věc) a mediálním lynčem či dezinformacemi (věc peněz a tedy lobbistů). To se stalo celému Green Dealu.

Proto pro lepší přehlednost neuškodí si celou problematiku pragmaticky rozebrat:

Problém:

1. Máme jen jednu planetu, jsme závislí na její obyvatelnosti.
2. Zvláště problematické je to v regionech jako Afrika či Indický subkontinent, kde mírný nárůst teplot povede k neobyvatelnosti a tedy hromadným migračním vlnám.
3. Evropa dnes není bohatá na nerostné zdroje. A ty jsou potřeba pro výrobu a dopravu.
4. Bod 3 vede k masivnímu dovozu fosilních paliv a dalších surovin. To EU vystavuje závislosti například na Rusku či afrických státech.
5. Fosilní paliva jsou konečná a jednou dojdou. Spoléhat dlouhodobě na vyčerpatelný zdroj nedává strategický smysl.

Vybraná řešení (Green Deal):

1. Menší spotřeba fosilních paliv - těch, které škodí a nemáme jich dost vlastních (čili na nás vydělává někdo další).
2. Výroba energie z nefosilních zdrojů - tedy takových, které jsou v EU. Jak bylo rozebráno výše, větrné, vodní či solární elektrárny se zde z velké části vyrábějí, ale především se lokálně instalují a udržují. To přináší miliony pracovních míst a peníze zůstávají v evropské ekonomice, místo aby odtékaly za hranice.
3. Vytápění elektřinou, kterou si můžeme vyrobit v EU. Například Norsko a Rakousko masivně využívají vodní zdroje, které jsou dostupné i v zimě.

Ať se na to dívám, jak se na to dívám, tak to strategicky dává naprostý smysl. Jistě má smysl diskutovat o detailech – třeba ne všude bude rozumné vytápět tepelným čerpadlem, podle mě v energetickém mixu mají být i jaderné elektrárny apod. Ale nic z toho nenarušuje myšlenku Green Dealu.

Jenže v politické praxi se děje přesně to, co vidíme od čelních představitelů Motoristů - ideologie a naprosto nepravdivá tvrzení, která jdou naprosto proti zájmům Evropanů. Pomáhají jen vybraným lobbistům. A to samé dělá bohužel většina stran v ČR, zvláště pak ODS a ANO.